namísto abstraktní, tady je krátký výňatek z obsahu:

Formální Obvinění Proti Socrates THOMAS C. BRICKHOUSE a NICHOLAS D. SMITH, Ar n9a PLATO Omluvu, Sokrates začíná jeho obrana proti tomu, co nazývá „první“ žalobci, jejichž pomluvy vidí tak, že představují ještě větší hrozbu, než ty novější žalobci, Meletus, Anytus, a Lycon. Protože jsou tato starší obvinění nebezpečnější, zavazuje se nejprve se proti nim bránit. Ale od 24B do ~8A se Sokrates rozhodne řešit obvinění „nových“ žalobců výslechem jednoho z nich, Meletuse, oficiálního autora obžaloby proti němu. Tento výslech byl zdroj hodně zmateně vědců, během imerrogation Meletus zdá se, že mnoho čtenářů bude špatně připravena na obranu své vlastní poplatky souvisle. Pro některé, je to rozhodující známka toho, že celá mezihra je do značné míry, ne-li zcela, vynalezl Platón zdiskreditovat Sokratovi žalobci jako neschopné a bezcharakterní? Ostatní čtenáři vidět výslechu Jsme zavázáni Gregory Vlastos, Charles M. Reed, Jean Roberts, Mark McPherran, Ilavid M. Halperin, Walter Englert a redakce tohoto časopisu pro své užitečné návrhy a kritiku z různých dřívějších konceptů této práce, a Národní Endownwm lin Humanitních za pomoc při financování našeho výzkumu na toto téma. Všechny chyby jsou však pouze uur. Meletus je přinejmenším nominálně hlavním žalobcem případu, ale to samozřejmě nevylučuje jeho jednání ve prospěch někoho jiného. Mnozí věří, že Anytus byl skutečnou silou stíhání (o čemž Viz poznámka 4 l níže). Nejjasnější prohlášení tohoto postoje lze nalézt v léčbě tohoto problému tím, že Reginald Hackforth v Compositionof Plato’sApology(Cambridge, x933), 1o4-1o. Absurdní exueme z tohoto pohledu je, argumentoval tím, Thomas G. Západ, Plato Omluva Socrates (Ithaca and London, 1979), 134-5o, kdo odmítá Sókratovo tvrzení v této kapitole jako „mezi nejvíce směšné používá ho nikde v Plato“ a vidí to jako důkaz, že celý výslech je l’lato je pokus o komedii psaní (135). I když nebudeme brát argumenty tento papír poskytuje důkazy pro nebo proti názoru, že Platónův Sókratés je přesné vyobrazení skutečného člověk sám, my se staví proti názoru, že Platón je účet v tomto případě musí být viděn jako poskytování Socrates žádné vážné a věcné obrany, pro takové je přesně to, co navrhujeme, může být lound, i když obrana je jen jedním z platónova invence. () ne důvod k přemýšlení, zda je tato část Platónova účtu jeho vlastním vynálezem, jakpak ne . nebudeme brát vážně. Někdo by se mohl ptát, zda k incidentu mohlo dojít na 458 VĚSTNÍK DĚJINY FILOZOFIE 23:4. ŘÍJNA 1985 jako důkaz, že ani Sokrates, ani Meletus má formální obvinění jako skutečný motiv pro trestní stíhání. Na Meletus a jeho spolupracovníků, formální obvinění, je nám řečeno, jsou právní záminka pro další stížnosti, které by mohly samy o sobě být právně stíhán, ale může přesto obsahovat taková zaujatost proti Socrates, jak zajistit jeho přesvědčení o poplatky, které by mohli způsobit. A z tohoto pohledu právní fikce, jíž bylo tak zřejmé, že St)bedny by ctít formální obvinění s vážným vyvrácení. Místo toho , on se ujal v jeho výslechu z jejich nominální autor jen ukázat porotě, že jeho zástupci se zobrazí neopatrný nezájem o ulorality a zákon tím, že zaměstná jako zjevně nesmyslné a nesnesitelné obvinění proti němu.3 V této knize chceme vyzvat tyto zavedené výklady tím, že ukazuje, že oba Socrates a jeho zástupců může rozumně být přijata jako s pohledu formálního obvinění jako odrážející důležitých otázek, na základě rozhodnutí soudu, i když (jak jsme zcela neochotný pochybovat) další obavy také ovlivnil stíhání a výsledek případu? V části i přezkoumáváme význam samotných konkrétních poplatků. Částečně argumentujeme tím, že lze důvodně předpokládat, že tři státní zástupci zamýšleli oficiální obžalobu brát jako upřesnění závažných trestných činů…