před rokem 1919 bylo Německo parlamentní monarchií. Král byl hlavou státu a měl to jak legislativní (zákony) a výkonné (ujistěte se, vše writtem do zákona dostat je provedeno správně) napájení. Něco jako americký prezident.

byl hlavou parlamentu (kancléř), ale byl jmenován králem a musel dělat jen to, co král chtěl.

Po německé kapitulaci na konci 1. světové války, monarchie části bylo provedeno pro parlamentní část nebyla. Takže prezident se stal tak trochu tím, čím byl král předtím.

byl zvolen do úřadu parlamentem, ale v podstatě měl stejné pravomoci jako král. Mohl psát zákony, vetovat zákony, jmenovat kancléře a mohl vyhlásit válečný stav.

poslední prezident ve Výmarské republice v podstatě použít tyto pravomoci, aby dát pěkný chlapík jménem Adolf Hitler všechny moc potřeboval, aby zase Německo v diktaturu.

Byl zaveden zákon, který mu dal kvazi-diktátorské pravomoci v případě výjimečného stavu (pravomoc vyhlásit válku, pravomoc rozpustit parlament atd.)

to bylo při zpětném pohledu spíše špatné.

Takže Spojenci a Němci se rozhodli po WW2, že pravomoci by měly být odděleny lepší a trvalo hodně z nich pryč z kanceláře prezidenta a rozdělil je mezi výkonné a zákonodárné.

takže prezident je dnes spíše jako anglická královna. Reprezentativnější než s reálnou mocí. Má však právo veta, ale pouze pokud si myslí, že zákon je protiústavní. Rozhoduje také o tom, zda je válečný stav skutečně cestou, pokud ho parlament vyhlásí.

takže je dnes spíše otázkou kontroly a rovnováhy. Většina jeho bývalých pravomocí je nyní rozdělenav legislativní a výkonné oblasti.