v kultuře, která zdůrazňuje zachování mládí a tělesného života, se pojem mučednictví jeví jako cizí. Mučednictví podle katechismu je “ nejvyšším svědkem dané pravdě víry: znamená to svědčit i k smrti „(#2473). Spíše než vzdát své víry, mučedník vydává svědectví s mimořádnou odvahu k víře, že Kristus trpěl, zemřel a vstal z mrtvých pro naši spásu, a pravd naší Katolické víry. (Samotné slovo mučedník znamená “ svědek.“)

Písmo svaté svědčí o odvaze mužů a žen, kteří byli ochotni zemřít jako mučedníci, než aby se vzdali své víry nebo byli nevěrní Božímu zákonu. Ve Starém zákoně Susanna raději zemřela, než aby se podřídila hříšným vášním dvou nespravedlivých soudců (Daniel 13). Jan Křtitel odmítl kompromis se zlem a nikdy nepřestal vyznávat Boží zákon; nakonec „dal svůj život ve svědectví pravdě a spravedlnosti“ (úvodní Modlitba k svátku Stětí sv. St. Štěpán, jeden z prvních jáhnů církve, byl také prvním mučedníkem (akt 6: 8ff), následovaný apoštolem sv.

svědek těchto mučedníků se spojuje v apokalyptické vizi knihy Zjevení. Jan viděl anděly a svaté z každého národa a rasy, lidí a jazyka, kteří stáli před trůnem a Beránkem. Zvolali: „spasení je od našeho Boha, který sedí na trůnu, a od Beránka!“Na otázku, kdo to je, přišla odpověď:“ To jsou ti, kteří přežili velké období zkoušky; umyli si roucha a udělali je bílou v krvi Beránka.“(Svěřit Zjevení 7,9-17.)

duchovní zdůvodnění, které podtrhuje akt mučednictví, je takové, které musí každý křesťan přijmout. Při výuce podmínek pro pravé učednictví náš Pán tvrdil: „chce-li člověk jít po mně, musí popřít své vlastní já, vzít svůj kříž a začít následovat mé kroky. Ten, kdo by si zachránil život, o něj přijde, ale ten, kdo kvůli mně přijde o život, ho najde. Jaký zisk by člověk ukázal, kdyby získal celý svět a zničil se v tomto procesu?“(Matouš 16,24-26). Ano, křesťan musí být připraven nést kříž našeho Pána, i když to znamená opustit život v tomto světě.

přitom však bude takový křesťan požehnán v očích Božích. V Blahoslavenství, ty správné postoje životní, že přinese požehnané spojení s Bohem, osmý blaženosti se opakuje, „Blahoslaveni jsou ti, pronásledováni pro svatost boží; Boží království je jejich.“Ježíš navíc přizpůsobil tuto blaženost:“ Nejsvětější jsi, když tě urážejí a pronásledují a kvůli mně proti tobě pronášejí všechny druhy pomluv.“Nejde však jen o utrpení tady a teď pro víru, ale o odvážnou vytrvalost, která ustupuje věčnému životu: „buďte rádi a radujte se, protože vaše odměna je v nebi velká.“(Svěřit Matouš 5: 10-12.)

toto duchovní zdůvodnění se krásně odráží ve svědectví mučedníků naší rané církve v době římského pronásledování. Ignác z Antiochie (d. 110), který byl třetím biskupem Antiochie po sv. Jan Apoštol, byl odsouzen císařem Trajanem a odsouzen k pohlcení zvířaty v aréně. Na cestě do Říma, kde zemřel, napsal sedm dopisů, včetně jednoho Římanům, ve kterém přemýšlel o své čekající smrti: „dovolte mi, abych byl sněden zvířaty, což je můj způsob, jak dosáhnout Boha. Jsem Boží pšenice, a já jsem zem zuby divokých zvířat, tak, že jsem se může stát čistým chlebem kristovým“ a později „Ani potěšení na světě, ani království tohoto věku, bude mi k ničemu. Je pro mě lepší zemřít, abych se spojil s Kristem Ježíšem, než vládnout nad konci země. Hledám toho, kdo zemřel pro nás; toužím po tom, kdo povstal pro nás. Moje narození se blíží… „(dopis Římanům).

Další skvělý svědky víry během této doby byl St Polycarp, Biskupem ze Smyrny, který byl přítelem Svatého Ignáce a který byl také studentem St. John Apoštol a byl vysvěcen na biskupa. Za to, že odmítl nabídnout oběť římským bohům a uznat Božství císaře, Svatý. Polycarp byl odsouzen k smrti spálením na hranici ve věku osmdesáti šesti let za vlády císaře Marka Aurelia. Polycarp se modlil: „žehnám vám za to, že jste mě od tohoto dne a této hodiny považovali za hodného, abych byl započítán mezi vaše mučedníky…. Dodržel jsi svůj slib, Bože věrnosti a pravdy. Z tohoto důvodu a za všechno vás chválím, žehnám vám, oslavuji vás prostřednictvím věčného a nebeského velekněze, Ježíše Krista, vašeho milovaného Syna. Skrze něho, který je s vámi a Duchem Svatým, může být sláva dána vám, nyní i v nadcházejících věcích. Amen.“(Mučednictví sv. Polycarpa).

Na obranu mučedníků Tertullian (d. 250) později ve své omluvě napsal: „ukřižujte nás, mučte nás, odsuzujte nás, zničte nás! Vaše bezbožnost je důkazem naší neviny, z jakého důvodu nás Bůh trpí, abychom to trpěli. Když nedávno odsoudil jsi Křesťan maiden na panderer spíše než panther, jste si uvědomil a přiznal otevřeně, že s námi skvrna na naší čistoty je považován za ještě horší než jakýkoliv trest a horší než smrt. Ani vaše krutost, jakkoli vynikající, nic nedosáhne: spíše, je to lákadlo pro naše náboženství. Čím více jsme vytesáni vámi, tím početnější se stáváme. Krev mučedníků je semeno křesťanů!“Bez otázek, a to navzdory nejhorší pronásledování, Církev má nadále přežít a růst, v důsledku značně odvážné svědectví a modlitby svatých mučedníků. V jeho nedávné apoštolské exhortaci Ecclesia, aby Církve v Asii, Papež Jan Pavel II. poznamenal, pronásledování Církve, a ozvěnou Tertullian, prohlásil: „Může se stát jako nezkrotný svědky pravdu, že Křesťané jsou povoláni, vždy a všude hlásat nic jiného, než moc pánova kříže! A může být krev asijských mučedníků nyní jako vždy semínkem nového života pro církev v každém rohu kontinentu!“ (#49).

Papež Jan Pavel II. byl velmi dbalý svědectví mučedníků, v naší Církvi, se zvláštním důrazem na ty, které zemřeli během tohoto století, a to zejména během pronásledování vedena Nacisty a Komunisty. Každý kontinent byl zasažen krví mučedníků. Popsal mučednictví jako „nejvíce výmluvný důkaz pravdy víry, pro víru může dát lidskou tvář i většina násilných úmrtí a ukázat svou krásu i uprostřed té nejkrutější pronásledování“ (Incarnationis Mysterium, #13). Podle tho Svatý Otec, tento „důkaz víry“, je doloženo třemi způsoby: za Prvé, mučednictví potvrzuje nedotknutelnost mravní řád– oba pravdu a svatost Božího zákona a důstojnost lidské osoby. Druhý, mučednictví svědčí o dokonalém lidství a skutečném životě lidské osoby: Zde svatý Otec citoval svatého Ignáce z Antiochie: „Smilujte se nade mnou, bratří: nezdržujte mě od života; nepřeji si, abych zemřel…. Dovolte mi dospět k čistému světlu; jakmile tam budu skutečně muž. Dovolte mi napodobit vášeň mého Boha.“ (Roman). Nakonec mučednictví svědčí o svatosti církve a předkládá svědky oddané pravdě. Stručně řečeno, „podle jejich výmluvný a atraktivní příklad život zcela proměnil na kráse morální pravdy, mučedníků a, obecně platí, že všechny Církve svaté, rozsvítí každé období dějin prostřednictvím probuzení své morální smysl“ (Nádhera Pravdy, #93).

proto musíme mít na paměti mučedníky naší církve, protože jejich svědectví nás povzbuzuje a dává nám velkou naději. Z milosti Boží, můžeme být stejně oddáni našemu Pánu, jeho církvi a víře jako oni. Vezměme si k srdci slova sv. Paul, „Protože jsme obklopeni tak velký oblak svědků, odložme každou přítěž hřích, který lpí na nás a vytrvat v běhu na závod, který leží před námi; mějme oči upřené na Ježíše, který inspiruje a zdokonaluje naši víru“ (Židům 12:1-2)