PRAVDOU PRAVIDLO A PROBLÉM KARTÉZSKÉ KRUHU

Descartes píše v druhém odstavci Třetí Meditace: „Tak teď jsem se zdají být schopni položit ji dolů jako obecné pravidlo, že cokoliv, co vnímám velmi jasně a zřetelně, je pravdivé“ (AT VII, 35: CSM II, 24). Tomuto principu říkám pravidlo pravdy. Ve třetím odstavci Descartes rozhodne, že je předčasné stanovit pravidlo pravdy. Píše o“ velmi jednoduchých a přímých “ výrocích v aritmetice a geometrii: „the . . . důvod pro můj . . . rozsudek, že oni byli pochybovat o tom, bylo, že mě napadlo, že snad nějaký Bůh mohl dát mi takové povahy, že jsem byl oklamán i ve věcech, které se zdálo, nejvíce patrné“ (AT VII 36: CSM II, 25). Záležitosti, které se zdají nejvíce patrný, v rámci odstavce dva, jsou přesvědčení založeného na jasné a zřetelné vnímání, tak, že tyto víry (spolu s jakýmikoliv, které se zdají méně patrné) jsou samy o sobě vzbuzuje pochybnosti. Descartes píše: „za účelem odstranění . . . Tata . . . důvod k pochybnostem, . . . Musím zkoumat, zda existuje Bůh, a pokud existuje, zda může být podvodníkem „(V VII 36: CSM II25). Ve třetí meditaci Descartes nabízí argument pro existenci nedobytného Boha. Pravidlo pravdy je konečně dokázáno ve čtvrté meditaci. Descartes uzavírá, z toho důvodu, že Bůh není podvodník ,že “ pokud . . . Jsem zadržet mé vůli tak, že se vztahuje na to, co intelekt jasně a zřetelně odhaluje, a žádné další, pak je zcela nemožné, aby mě jít špatně“ (AT VII, 62: CSM II, 43).